„Měla by sis opravdu dávat dvě sprchy denně.“

Nejdřív jsem se usmála a byla přesvědčená, že žertuje.

Ale on nežertoval.

Díval se na mě s takovou vážností, až mi to začalo být nepříjemné, a stále opakoval totéž, jako by šlo o naprosto samozřejmé pravidlo.

„Jednu ráno a jednu večer. Je to důležité.“

Ptala jsem se proč.

Pokrčil rameny.

„Protože to tak mám raději.“

Tato odpověď by mi možná měla stačit k tomu, abych pochopila, že něco není v pořádku. Jenže jsem ho milovala.

A když člověk někoho miluje, někdy začne pochybovat nejdřív o sobě a teprve potom o druhém.

Náš vztah přitom začal nádherně.

Poznali jsme se téměř náhodou v malé kavárně. Omylem převrhl čaj na vedlejší stůl, já se začala smát a dali jsme se do řeči. O několik minut později jsme měli pocit, jako bychom se znali celé roky.

Byl pozorný, klidný a ochranitelský.

Pamatoval si moje drobné zvyky. Psal mi, když věděl, že mám náročný den. Někdy na mě čekal před prací s mou oblíbenou kávou.

Neměla jsem jediný důvod mu nevěřit.

A právě proto mě jeho požadavek tak rozhodil.

Poprvé to zmínil, když jsme seděli na mém gauči.

Několik vteřin si mě prohlížel a potom řekl:

„Musím tě o něco požádat.“

„O co?“

Nadechl se.

„Odteď bych chtěl, abys chodila do sprchy dvakrát denně.“

Rozesmála jsem se.

„Prosím?“

Neusmál se.

„Myslím to vážně.“

Smích mě okamžitě přešel.

„Ale proč?“

„Je to prostě důležitý zvyk v naší rodině.“

Nejdřív jsem si myslela, že mluví o své rodině obecně. Snažila jsem se zjistit víc, ale rychle změnil téma.

V dalších dnech se k tomu vracel.

„Dala sis dnes ráno sprchu?“

„Ano.“

„A večer?“

„Ještě ne.“

Jeho tvář okamžitě zvážněla.

„Měla by sis ji dát.“

Zpočátku mi to připadalo jen zvláštní.

Potom mě to začalo bolet.

Jednoho večera jsem se ho zeptala přímo:

„Myslíš si, že jsem špinavá?“

Zůstal potichu.

To ticho bolelo víc než jakákoli odpověď.

„Ptám se vážně,“ naléhala jsem.

„Ne.“

„Tak proč to děláš?“

Odvrátil pohled.

„Chci jen předejít určitým problémům.“

„Jakým problémům?“

Neodpověděl.

Od té chvíle se ve mně něco změnilo.

Začala jsem si hlídat vlastní pach, oblečení, vlasy i pokožku.

Přemýšlela jsem, jestli jsem vždycky měla nějaký problém, kterého si nikdo přede mnou nikdy nevšiml.

Prala jsem oblečení častěji.

Měnila jsem povlečení téměř každý druhý den.

Kupovala jsem nové mýdla.

Zkoušela různé deodoranty.

A přesto pokračoval.

Dvě sprchy.

Pořád dvě.

Jednoho rána jsem dokonce zašla k lékaři.

Vysvětlila jsem mu, že se bojím, že mám nějaký problém s tělesným pachem, kterého si sama nevšimnu.

Lékař mě prohlédl a uklidnil.

„Nevidím na vás vůbec nic neobvyklého.“

Odcházela jsem z ordinace se směsí úlevy a studu.

Večer jsem všechno řekla svému příteli.

Poslouchal mě a nic neříkal.

Potom pronesl jen:

„Není to zdravotní problém.“

Podívala jsem se na něj nechápavě.

„Tak co to je?“

Zavrtěl hlavou.

„Časem to pochopíš.“

Tahle věta mě měla vyděsit.

Místo toho ve mně vyvolala ještě větší potřebu věřit, že pro všechno existuje logické vysvětlení.

O několik týdnů později mi oznámil, že konečně poznám jeho rodiče.

Byla jsem nervózní.

Chtěla jsem na ně udělat dobrý dojem.

Slyšela jsem o jeho rodině tolik věcí, že jsem měla pocit, jako bych šla ke zkoušce.

Den před návštěvou jsem si připravila oblečení.

Ráno jsem si dala dlouhou sprchu.

Pečlivě jsem se učesala.

Použila parfém.

A těsně před odchodem se mě přítel zeptal:

„Dala sis druhou sprchu?“

Podívala jsem se na něj.

„Ano.“

Poprvé za celý den se usmál.

„Dobře.“

To jediné slovo mě zamrazilo.

Cestou jsem pořád přemýšlela, co je na této rodině tak zvláštního.

Dorazili jsme k velkému domu na okraji města.

Jakmile se otevřely dveře, objevila se v nich elegantní žena.

Jeho matka.

Objala mě.

„Konečně! Jsme tak šťastní, že tě poznáváme.“

Působila vřele.

Možná až příliš vřele.

Za ní stál její manžel, starší muž s přísným pohledem.

Pozvali nás do obývacího pokoje.

Všechno vypadalo naprosto normálně.

Mluvili jsme o práci.

O našich plánech.

O tom, jak jsme se poznali.

Pak jeho otec náhle položil zvláštní otázku.

„Dáváš si opravdu dvě sprchy denně?“

Myslela jsem, že jsem se přeslechla.

Podívala jsem se na svého přítele.

Upřeně hleděl na svého otce.

Jeho matka se na mě usmívala.

„Ano,“ odpověděla jsem nejistě.

V místnosti nastalo podivné ticho.

Potom jeho matka vstala.

„Promiň, drahoušku. Mohla by sis před večeří ještě trochu osvěžit?“

Tvář mi okamžitě zahořela.

„Ale… právě jsem se sprchovala.“

Vyměnila si pohled s manželem.

Pak tiše odpověděla:

„Já vím.“

Ztuhla jsem.

„Tak proč…?“

Neodpověděla.

Jen ukázala směrem k chodbě.

„Koupelna je úplně vzadu vlevo.“

Vstala jsem.

Každý krok byl těžší než ten předchozí.

Přemýšlela jsem, jestli konečně zjistím, co přede mnou všichni tají.

Otevřela jsem dveře.

Koupelna byla dokonale čistá.

Velký sprchový kout.

Pečlivě složené ručníky.

Lahvičky mýdla úhledně seřazené na poličce.

A nad umyvadlem mě něco okamžitě upoutalo.

Malá kovová krabička.

Bylo na ní napsáno moje jméno.

Ztuhla jsem.

Proč bylo na krabičce moje jméno?

Otevřela jsem ji.

Uvnitř bylo několik malých průhledných sáčků.

A jeden list papíru.

Vytáhla jsem ho.

Začaly se mi třást ruce.

Na papíře byla napsána různá data.

První odpovídalo dni, kdy jsem poznala svého přítele.

Druhé našemu prvnímu rande.

Třetí našemu prvnímu společnému víkendu.

A potom následovaly desítky dalších dat.

Všechna důležitá data našeho vztahu.

Dole na stránce byla ručně napsaná věta:

„Zkontrolovat po každém kontaktu.“

Papír mi málem vypadl z ruky.

Jaký kontakt?

S kým?

Podívala jsem se na malé sáčky.

Byly v nich pramínky vlasů.

Vlákna z oblečení.

A něco, co připomínalo vzorky látky.

Vyřítila jsem se z koupelny.

„Co to je?“

Nikdo neodpověděl.

Můj přítel sklopil hlavu.

Jeho matka plakala.

Jeho otec stál nehybně.

„Ptám se vás, co to je!“

Můj přítel ke mně přistoupil.

„Poslouchej mě, než odejdeš.“

„Sledoval jsi mě?“

„Ano.“

To slovo dopadlo jako rána.

Ustoupila jsem.

„Proč?“

Zavřel oči.

„Protože si moje rodina myslí, že jsi v nebezpečí.“

Ničemu jsem nerozuměla.

„V jakém nebezpečí?“

Jeho otec konečně promluvil.

„Ne kvůli něčemu, co děláš. Kvůli něčemu, co tě sleduje.“

V místnosti zavládlo ledové ticho.

Vysvětlil mi, že jeho rodina provozuje malou firmu specializující se na odhalování kontaminace a nebezpečných látek.

Ale pořád jsem nechápala.

Proč já?

Proč sprchy?

Proč všechna ta data?

„Ale proč jste mi to prostě neřekli?“

Můj přítel sklopil oči.

„Protože jsme nevěděli, komu můžeme věřit.“

„A teď už to víte?“

Nikdo okamžitě neodpověděl.

Pak jeho otec vytáhl další obálku.

Uvnitř byla fotografie.

Okamžitě jsem poznala muže na snímku.

Mého bývalého šéfa.

Muže, který mě před dvěma lety propustil po hádce.

Od té doby jsem s ním neměla žádný kontakt.

Alespoň jsem si to myslela.

„Co s tím má společného?“ zeptala jsem se.

Můj přítel se na mě podíval.

„Před šesti měsíci zemřel.“

Zůstala jsem stát bez hnutí.

„A před svou smrtí něco odkázal na tvoje jméno.“

Cítila jsem, jak mi slábnou nohy.

„Co?“

Jeho otec vytáhl kopii dokumentu.

Můj bývalý šéf několik let předtím odhalil obrovský podvod ve firmě.

Pokusil se ho zveřejnit.

Ale než stačil promluvit, zmizel.

Podle dokumentů lidé zapletení do podvodu stále hledali určité dokumenty, které ukryl.

A z nějakého důvodu se zdálo, že tyto dokumenty souvisejí právě se mnou.

„Ale já o ničem z toho nevím!“

„My to víme,“ odpověděl jeho otec.

„Tak proč mě nutíte sprchovat se dvakrát denně?“

Tentokrát se jeho matka rozplakala.

Vysvětlila mi, že během posledních týdnů našli na mém oblečení stopy neznámé látky.

Nebyla v množství, které by mi mohlo ublížit.

Ale bylo jí dost na to, aby dokázali, že se někdo pokoušel něco na mě přenést.

Zůstala jsem jako přimrazená.

„Chcete říct, že se mě někdo dotýká?“

Můj přítel pomalu přikývl.

„Někdo se k tobě přibližuje, aniž by sis toho všimla.“

Okamžitě jsem si vzpomněla na metro.

Na kavárnu poblíž mé práce.

Na fronty v obchodech.

Na lidi, kteří do mě na ulici náhodou narazili.

Žaludek se mi sevřel.

Pořád mi ale něco nedávalo smysl.

„Proč jste nezavolali policii?“

Jeho otec tentokrát mlčel.

Potom tiše řekl:

„Protože jsme neměli důkaz, kdo za tím vším stojí.“

Položil přede mě poslední list papíru.

A tentokrát mi skutečně ztuhla krev v žilách.

Dole na dokumentu bylo napsáno jméno.

Jméno člověka, kterého jsem znala.

Člověka, kterému jsem vždy důvěřovala.

Člověka, který byl na rozdíl od mé sousedky mnohem blíž mému životu.

Pomalu jsem zvedla oči ke svému příteli.

„Jak dlouho to víš?“

Neodpověděl.

Jeho mlčení mi dalo odpověď.

A právě v tu chvíli jsem pochopila, že dvě sprchy denně možná nebyly tou nejděsivější částí celého příběhu.

Skutečné nebezpečí bylo celou dobu mnohem blíž, než jsem si dokázala představit.

A člověk, který mě celé týdny chránil, přesně věděl, kdo mě sleduje.

Jen se mi to bál říct…

Protože poslední člověk, který se pokusil odhalit pravdu, beze stopy zmizel.