Netušila však, že ještě před půlnocí bude plakat celá svatební síň.

Byl to den její svatby.

Ale zároveň den, který měl v rodině ještě jeden mimořádný význam.

Její babička slavila své sté narozeniny.

Sto let.

Sto let vzpomínek, ztrát, radostí, těžkých rozhodnutí, rodinných tajemství, narození dětí a vnoučat. Sto let života, během kterých se svět kolem ní změnil k nepoznání.

A přesto měla toho dne na sobě svůj nejlepší šaty, upravené vlasy a v očích zvláštní jiskru.

Seděla v prvních řadách a tiše sledovala svou vnučku, která kráčela k oltáři.

Nevěsta se usmívala.

Ale když se jejich pohledy setkaly, na okamžik se jí sevřelo hrdlo.

Babička se usmála stejně jako kdysi.

Stejně jako v době, kdy byla nevěsta ještě malou holčičkou, která k ní chodila na prázdniny.

Stejně jako tehdy, když jí babička před spaním vyprávěla příběhy ze svého mládí.

Stejně jako tehdy, když ji po prvním velkém zklamání objala a řekla jí:

„Jednou pochopíš, že některé chvíle bolí jen proto, aby tě připravily na ty krásné.“

Nevěsta si na tu větu vzpomněla právě ve chvíli, kdy stála před oltářem.

A najednou věděla, že svůj svatební den nechce prožít bez ní.

Po obřadu se všichni přesunuli do sálu.

Hudba hrála, skleničky cinkaly a hosté připíjeli novomanželům.

Pak přišel čas na narozeninový přípitek.

Moderátor požádal všechny, aby se otočili směrem k čestnému stolu.

Babička seděla uprostřed.

Před ní byl malý dort se stovkou svíček.

Když se rozsvítily, celý sál na něk