Zpočátku jsem si myslela, že jde jen o nevydařené vztahy. Dokud jsem nepožádala svou nejlepší kamarádku, aby s ním zašla na večeři a zjistila, co vlastně skrývá.

Druhý den ráno zmizela i ona.

A když mi konečně poslala zprávu, pochopila jsem, že možná vůbec neznám muže, který mě vychoval…

Moje matka Élisabeth zemřela ve svých osmačtyřiceti letech.

V ten den s ní zemřela i část naší rodiny. Můj otec Robert její ztrátu nikdy nedokázal skutečně přijmout. Celé roky žil dál v jejich domě, obklopený svatebními fotografiemi, jejími pečlivě uloženými šaty a vzpomínkami.

Téměř nikdy o ní nemluvil, aniž by se mu nezlomil hlas.

Když jsem mu opatrně navrhla, aby se s někým seznámil, podíval se na mě, jako bych po něm chtěla, aby na mou matku zapomněl.

— Některé lidi prostě nelze nahradit, říkával.

Respektovala jsem jeho bolest. Dokonce jsem si myslela, že už se nikdy nezamiluje.

Jenže dvanáct let po smrti mé matky se něco změnilo.

Jednoho večera jsem přišla k otci na večeři a všimla si, že má na sobě novou košili a pečlivě upravené vousy.

— Máš nějaké rande? zeptala jsem se s úsměvem.

Sklopil oči a trochu rozpačitě se usmál.

— Poznal jsem jednu ženu na internetu. Jmenuje se Claire. Zítra večer spolu zajdeme na skleničku.

Měla jsem z něj radost. Poprvé po mnoha letech jsem v jeho očích znovu spatřila jiskru, o které jsem si myslela, že navždy zmizela.

Druhý den se vrátil domů kolem desáté večer.

Vypadal téměř šťastně.

— Tak co? zeptala jsem se ho po telefonu. Jaká byla?

— Byla okouzlující. Povídali jsme si celé hodiny. Myslím, že by mě chtěla znovu vidět.

Dokonce už plánoval, že ji o víkendu pozve na večeři.

Jenže následující ráno Claire přestala odpovídat na jeho zprávy.

Smazala svůj profil na seznamce.

Otec se ji pokusil ještě jednou kontaktovat, ale pak jen pokrčil rameny.

— Možná si to rozmyslela.

Nedělala jsem si z toho příliš velké starosti.

O několik týdnů později poznal další ženu. Potom třetí.

Pokaždé se opakoval stejný scénář.

Příjemný večer. Dlouhé rozhovory. Sliby, že se znovu uvidí.

A ráno už nic.

Čtvrtá žena mu dokonce napsala, že prožila nádherný večer, a potom beze stopy zmizela.

Pátá si zablokovala jeho číslo.

Šestá smazala svůj účet několik hodin po jejich schůzce.

Šest žen.

Šest zmizení.

A pokaždé stejná věta mého otce:

— Nechápu, co se stalo. Všechno přitom vypadalo tak dobře.

Jednoho večera jsem k němu přišla bez ohlášení.

Našla jsem ho sedět v obývacím pokoji před fotografií mé matky. V ruce držel sklenku vína, ale ani se jí nedotkl.

— Tati, jsi si jistý, že je všechno v pořádku?

Zvedl ke mně oči.

— Proč se ptáš?

— Všechny ty ženy… Po setkání s tebou zmizí. To není normální.

Chvíli mlčel.

Potom se smutně usmál.

— Možná prostě nejsou připravené milovat muže, který už jednou hluboce miloval.

Jeho odpověď mě měla uklidnit.

Jenže něco v jeho pohledu mě znepokojilo.

Jako by věděl něco, co mi odmítal říct.

Právě tehdy jsem si vzpomněla na Rachel.

Na svou nejlepší kamarádku od dob univerzity. Na člověka, který znal moje tajemství, obavy i ty nejmenší detaily mého života.

Vždycky byla upřímná. Pokud někdo mohl zjistit, co se skutečně děje, byla to ona.

Vyprávěla jsem jí celý příběh u kávy.

Rachel svraštila obočí.

— Šest žen? A ani jedna ho nechtěla znovu vidět?

— Přesně tak.

Několik vteřin přemýšlela.

— Myslíš, že je děsí?

— Nevím. Právě to bych chtěla pochopit.

Pak mě napadl nápad.

Nápad, který jsem nikdy neměla dostat.

— Rachel… Šla bys s ním na večeři?

Podívala se na mě, jako bych ji právě požádala o něco šíleného.

— S tvým otcem?

— Jen jednou. Prostě si popovídáte. Pak mi řekneš, jestli sis všimla něčeho zvláštního.

Okamžitě odmítla.

Ale dál jsem jí vysvětlovala, že mám o otce strach, že ho nechci vidět trpět a že začínám mít obavy, že něco skrývá.

Nakonec souhlasila.

Schůzka se uskutečnila v pátek večer.

Můj otec rezervoval stůl v malé restauraci, kam s matkou chodívali slavit výročí svatby.

Rachel mi před odchodem poslala zprávu.

„Všechno je v pořádku. Tvůj otec je moc milý. Zítra ti všechno povím.“

S úlevou jsem si oddechla.

Ve 22:30 jsem jí napsala, abych zjistila, jak večer proběhl.

Žádná odpověď.

Ve 23:00 jsem jí zavolala.

Telefon zvonil, ale nezvedala ho.

O půlnoci jsem začala panikařit.

A potom, ve 2:17 ráno, mi zavibroval telefon.

Zpráva od Rachel.

„Už mi nevolej. Nechoď ke mně domů. Prosím, nech mě chvíli být.“

Přečetla jsem si ta slova několikrát.

Ruce mi zledovatěly.

Co zjistila?

Co udělal můj otec?

A proč mě prosila, abych ji nekontaktovala?

Následující ráno mi zavolala znovu.

Byla to Rachel.

Její hlas byl k nepoznání.

— Musíme se sejít. Hned.

Setkaly jsme se v její kanceláři, několik ulic od mého bytu.

Když vešla dovnitř, okamžitě jsem pochopila, že celou noc nespala.

Měla zarudlé oči. Ruce se jí lehce třásly.

Zamkla za sebou dveře.

— Rachel, co se včera večer stalo?

Neodpověděla.

Vytáhla z kabelky telefon a položila ho na stůl.

— Tvůj otec během večeře nic neudělal. Byl milý. Vyprávěl mi o tvé matce. O jejich příběhu, svatbě a letech, která následovala po její smrti.

— Tak proč jsi zmizela?

Rachel vytáhla telefon.

— Protože jsem po našem setkání dostala zprávu. Zprávu, díky které jsem pochopila, proč všechny ty ženy přestaly s tvým otcem komunikovat.

Odemkla telefon.

— Přišla mi dvacet minut poté, co jsem dorazila domů. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký žert. Ale pak mi došlo, že to nemůže být možné.

Podala mi telefon.

Zpráva pocházela z neznámého čísla.

Byla v ní fotografie.

Fotografie Rachel, která seděla během večeře naproti mému otci.

Pod obrázkem byla napsána jediná věta:

„Měla ses ho zeptat, co udělal tvé matce.“

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.

Rachel se na mě podívala.

— To není všechno. Byla tam ještě druhá fotografie.

Posunula prstem po obrazovce.

Na snímku jsem okamžitě poznala svou matku.

Seděla v našem starém obývacím pokoji, několik týdnů před svou smrtí.

Ale to, co mi sevřelo žaludek, nebyla samotná fotografie.

Byl to muž, který stál za ní.

Můj otec.

A v ruce držel obálku.

Rachel zašeptala:

— Celou noc jsem tu fotografii hledala. Zjistila jsem, že byla zveřejněna na starém účtu tvé matky. Na účtu, který nebyl aktivní už dvanáct let.

Zavrtěla jsem hlavou.

— To není možné. Moje matka zemřela na nemoc. Táta byl s ní až do konce.

Rachel položila svou ruku na mou.

— Já vím. Ale podívej se na datum té fotografie.

Podívala jsem se na obrazovku.

Fotografie byla pořízena tři dny před smrtí mé matky.

A na její zadní straně někdo napsal větu, která mě přiměla pochopit, že celý můj život možná stojí na lži.

„Pokud se mi něco stane, nevěř Robertovi.“

Zůstala jsem nehybně sedět.

Dvanáct let jsem věřila, že můj otec je muž zlomený ztrátou své manželky.

Věřila jsem, že ji miloval až do jejího posledního dechu.

Ale teď mě pronásledovala jediná otázka.

Proč všechny ženy, které poznal, zmizely po prvním rande?

Rachel si otřela slzy.

— Myslím, že vím proč, zašeptala.

Potom otevřela poslední zprávu.

A když jsem si přečetla jméno člověka, který ji poslal, pochopila jsem, že skutečná noční můra teprve začíná…

Zpráva byla od mé matky.