Krev mu pomalu stékala po ruce a zanechávala tmavé stopy na dřevěných schodech. Roztrhaná košile se lepila na hlubokou ránu na rameni. Jedno oko měl téměř zavřené otokem. Třásl se — ne zimou… ale hrůzou.
A pak pronesl větu, na kterou Marcus Gray už nikdy nedokázal zapomenout:
— Prosím… schovejte moji sestru… jestli nás najdou, zabijí ji…
Vítr prudce udeřil do staré verandy.
Marcus se beze slova zvedl z houpacího křesla.
Byl to muž, kterého lidé v okolí raději nechávali na pokoji. Bývalý voják. Samotář. Žil hluboko u lesa, kam ani pošťák nechodil rád. Říkalo se, že se z války vrátil jiný člověk. Zlomený. Nebezpečný. Tichý.
Ale když uviděl toho chlapce — něco se v něm probudilo.
— Kdo jsou „oni“? — zeptal se tiše Marcus.
Noah těžce polkl. Rty se mu třásly.
— Přijeli v noci… nejdřív zapálili stodolu… potom dům… táta vyběhl ven… a oni ho zastřelili přímo před domem…
Hlas se mu zlomil.
— Máma nás chtěla schovat… ale našli ji…
Marcus cítil, jak se mu prsty samy sevřely v pěst.
— Proč vás pronásledují?
— Myslí si… že táta něco vzal… nějakou věc… ale to není pravda… nic jsme nevzali…
V lese za domem něco prasklo.
Noah se okamžitě otočil a Marcus poprvé uviděl skutečný strach. Ne dětské vyděšení. Ale hrůzu člověka, který už viděl smrt zblízka.
— Kde je tvoje sestra?
— U řeky… pod spadlým stromem… bojí se vyjít…
Marcus nic neřekl. Jen vzal baterku a zmizel mezi stromy.
Les byl každou sekundou temnější. Větve skřípaly nad hlavou, jako by ho varovaly, aby se otočil zpátky. Ale šel dál, dokud neuviděl malou postavu schoulenou u kořenů starého dubu.
Dívka zvedla vyděšené oči.
Byla ještě skoro dítě.
Špinavý obličej. Odřená kolena. Malé ruce se jí třásly tak silně, že to Marcus cítil i na dálku.
— Evo? — promluvil opatrně. — Tvůj bratr na tebe čeká.
Dlouho se na něj dívala.
A pak tiše zašeptala:
— Oni nás zabijí… že ano?
Ta slova zasáhla Marcuse víc než jakýkoliv výstřel.
Pomalu si před ní klekl.
— Dokud jste se mnou… nikdo vám neublíží.
Ani sám nevěděl, proč to řekl.
Možná proto, že kdysi už jednu rodinu nedokázal zachránit…
Když se vrátili k domu, slunce téměř zmizelo. Obloha byla temně rudá, jako by odrážela nějaký vzdálený požár.
Noah okamžitě objal sestru, i přes bolest ji pevně přitiskl k sobě.
Marcus je mlčky sledoval.
A pak to uslyšel.
Nejdřív vzdáleně. Téměř neznatelně.
Ale o vteřinu později už nebylo pochyb.
Motory.
Několik.
Rychle se blížily.
Noah zbledl.
— Bože… našli nás…
Marcus prudce zavřel dveře a zhasl světlo.
Dům se ponořil do tmy.
Jen staré hodiny na stěně dál pomalu odpočítávaly sekundy.
Tik.
Tik.
Tik.
Marcus přešel ke skříni a vytáhl starou brokovnici.
— Poslouchejte mě velmi pozorně, — řekl ledově klidným hlasem. — Ať uslyšíte cokoliv… nevycházejte ven.
Eva se rozplakala.
Noah jí okamžitě zakryl ústa dlaní.
A v tu chvíli se venku ozval skřípot brzd.
Světla reflektorů udeřila přímo do oken domu.
Jedno auto.
Druhé.
Třetí.
Pak se ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by lidé venku už věděli, že jejich kořist je uvnitř.
Někdo hlasitě zabušil na dveře.
— HEJ! — ozval se chraplavý hlas. — Víme, že ty děti jsou uvnitř!
Marcus mlčel.
Další rána.
Tentokrát silnější.
— Vydej toho kluka… a zůstaneš naživu!
Eva se celá rozklepala.
Noah popadl nůž ze stolu, i když se mu ruka třásla tak silně, že ho sotva udržel.
Marcus se podíval z okna.
Pět mužů.
Ozbrojených.
Jeden z nich držel kanystr s benzínem.
A tehdy Marcus pochopil to nejhorší: nepřijeli jen pro děti.
Přijeli odstranit všechny svědky.
Najednou…
Ze zadní části domu zaznělo tiché prasknutí.
Noah se prudce otočil.
Okno v kuchyni bylo pootevřené.
— Ne… — zašeptal. — Oni jsou i tam…
Ale bylo pozdě.
Chlapec se náhle rozběhl a vyklouzl ven dřív, než ho Marcus stačil zastavit.
— NOAHU!
Marcus vyrazil za ním.
Ledový vzduch ho udeřil do tváře.
A v tu samou chvíli Noah strnul.
Jeho obličej zbledl jako smrt.
Protože za domem… na samém okraji lesa…
Stál muž, kterého Noah považoval za mrtvého.
Jeho otec.
Celý od krve.
Se svázanýma rukama.
A když zvedl hlavu — ukázalo se něco ještě děsivějšího.
Díval se přímo na svého syna…
…ale v jeho očích už nezůstalo nic lidského.