Službukonající policista zvedl oči od dokumentů a okamžitě ucítil zvláštní napětí. Rodiče vypadali zmateně a vyčerpaně, jako by několik nocí vůbec nespali.

— Promiňte, že obtěžujeme… — řekl tiše otec. — Ale ona už třetí den prosí, abychom ji přivedli na policii. Říká, že se musí přiznat ke zločinu.

Několik policistů si mezi sebou pobaveně vyměnilo pohledy, protože si mysleli, že jde o rozbitou vázu nebo počmárané zdi. Jenže matka holčičky nervózně svírala ruce a její oči byly zarudlé od pláče.

Mladý policista přistoupil k dítěti a klekl si před ni.

— Ahoj, princezno. Já jsem policista Arman. Co se stalo?

Holčička si pozorně prohlédla jeho uniformu, potom odznak a tiše se zeptala:

— Ty jsi opravdový policista?

— Opravdový, — odpověděl jemně. — Vidíš ten odznak?

Několik vteřin mlčela a pak se jí roztřásly rty. Plyšový zajíček jí vypadl z rukou na podlahu.

— Udělala jsem něco moc špatného… — zašeptala. — Zavřou mě do vězení?

Úsměv okamžitě zmizel z policistovy tváře. Opatrně ji vzal za ruku.

— Ne, maličká. Nejdřív mi pověz, co se stalo.

— A co když je to strašné? — zeptala se a začala plakat. — Hodně strašné…

Na stanici zavládlo ticho. Dokonce i vysílačky jako by utichly. Policisté přestali psát a nevědomky poslouchali.

— Můžeš nám říct všechno, — řekl policista. — Nebudeme se zlobit.

Holčička se zhluboka nadechla a snažila se zastavit slzy.

— To já můžu za to, že se babička už neprobudila…

Po těch slovech jako by se zastavil čas.

Matka si okamžitě zakryla obličej rukama a otočila se stranou. Otec sklopil hlavu. Policistu zamrazilo v zádech.

Před několika dny totiž rodinu opravdu zasáhla tragédie — zemřela babička holčičky. Lékaři uvedli, že jí v noci během spánku selhalo srdce. Dítěti řekli, že babička „navždy usnula“. Nikdo však netušil, co se odehrává v mysli malého dítěte.

— Řekni mi, proč si to myslíš, — požádal ji policista opatrně.

Holčička popotáhla.

— Babička hodně kašlala… moc hodně… A já chtěla, aby se vyspala a netrápila se. Viděla jsem v pohádce, že když někdo dostane sirup, tak je mu líp. Tak jsem vzala lék…

V místnosti někdo těžce vydechl.

— Nalila jsem babičce hodně sirupu do hrníčku… — pokračovala mezi vzlyky. — A ráno už se neprobudila. Já jsem ji zabila…

Matka se hlasitě rozplakala. Otec ji objal a jen stěží skrýval vlastní emoce.

Policisté mlčeli. Nikdo nevěděl, co říct. Před nimi stálo dítě, které upřímně věřilo, že spáchalo vraždu.

Policista Arman si pomalu sedl vedle holčičky přímo na podlahu.

— Poslouchej mě velmi pozorně, — řekl tiše. — Ty jsi nikomu nechtěla ublížit. Ty jsi babičku milovala a chtěla jsi jí pomoct, že ano?

Holčička přikývla a vzlykla.

— Takže nejsi zločinec. Opravdoví zločinci ubližují schválně. Ty jsi jen malá holčička, která se bála a nerozuměla tomu, co dělá.

— Opravdu?.. — zeptala se rozechvělým hlasem.

— Opravdu. A nikdo tě do vězení nezavře.

Najednou se k němu rozběhla a pevně ho objala. Policista zavřel oči, aby skryl emoce. Několik kolegů se otočilo stranou, protože sami měli slzy v očích.

Později vyšetřování potvrdilo, že sirup nemohl být příčinou smrti babičky. Zemřela na silný infarkt, o kterém rodina vůbec nevěděla. Jenže malá holčička mezitím několik dní žila v opravdovém pekle a myslela si, že je vrah.

Před odchodem se ještě podívala na policistu.

— A můžu… sem někdy zase přijít?

Usmál se.

— Samozřejmě. Ale ne jako zločinec. Jako můj malý kamarád.

Když rodina odešla ze stanice, ještě dlouho tam panovalo ticho. Jeden ze starších policistů nakonec tiše řekl:

— Za dvacet let služby jsem viděl hodně věcí… Ale ještě nikdy jsem neviděl dítě, které by neslo tak strašnou vinu.

A ten večer už se nikdo nedokázal vrátit k práci úplně klidně.