Nikdy.
Dovnitř neměla přístup ani většina zaměstnanců korporace.
Tři úrovně biometrické ochrany.
Ozbrojené hlídky.
Laserové senzory.
Skenování DNA u každého průchodu.
A přesto kamery té noci zaznamenaly něco nemožného.
Malá holčička, sotva osmiletá, klidně kráčela hlavní technickou chodbou bosá, jako by to místo znala celý život.
Měla na sobě cizí vytahanou mikinu.
Rozbitá kolena.
Vlasy slepené deštěm a špínou.
A drobné prsty umazané od motorového oleje.
Nikdo nechápal, jak se dostala dovnitř.
Sirény začaly řvát přesně ve chvíli, kdy se zastavila před NÍM.
Před projektem „ARCHON-7“.
Třímetrovým humanoidem dražším než vojenský satelit.
Monstrem z titanu a syntetických neuronových sítí.
Strojem, který se snažili oživit téměř pět let.
Marně.
Nejlepší inženýři světa odcházeli po nervových zhrouceních.
Investoři požadovali ukončení projektu.
Armáda byla připravena zrušit miliardový kontrakt.
Protože robot neposlouchal.
Zapnul se.
Díval se.
A pak to vypadalo, jako by… trpěl.
Každý pokus o aktivaci skončil katastrofou.
A teď celá laboratoř ztuhla, když se špinavá dětská dlaň dotkla studené kovové ruky stroje.
„Okamžitě ji od něj dostaňte!“ zazněl křik shora.
Na skleněné plošině stál majitel korporace.
Adrian Vale.
Muž, kterému říkali ledový král technologií.
Nikdy nezvyšoval hlas.
Nikdy nedával najevo emoce.
Nikdy se lidem nedíval do očí déle než pár vteřin.
Ale teď…
jeho tvář byla bledší než stěny laboratoře.
Ochranka se okamžitě rozběhla.
Jenže holčička se ani nepohnula.
Dívala se jen na robota.
Tiše.
Jako by slyšela něco, co ostatní slyšet nemohli.
Pak zašeptala:
„On trpí…“
V místnosti zavládlo takové ticho, že bylo slyšet přehřívající se servery.
Inženýři si nervózně vyměnili pohledy.
Protože nikdo dítěti neřekl o poruchách emocionálního jádra.
Tu informaci znalo jen šest lidí na světě.
Holčička pomalu zvedla hlavu.
Její oči byly podivně klidné.
„Proč ho držíte samotného ve tmě…?“
Jednomu z programátorů se roztřásly ruce.
Někomu upadl tablet.
A Adrian Vale se náhle chytil zábradlí tak silně, až mu zbělely klouby.
Protože přesně tuhle větu…
slovo od slova…
řekla před lety jeho dcera.
Dcera, která zemřela při požáru.
Oficiálně.
Podle dokumentů.
Podle zpráv.
Celý svět viděl její pohřeb.
A právě po její smrti Adrian zahájil projekt „ARCHON“.
Nikdo nevěděl, že základem umělé inteligence byly zachované neuronové otisky mozku jeho dítěte.
Nevytvářel zbraň.
Snažil se ji vrátit zpátky.
Holčička se znovu dotkla hrudi stroje.
A v tu chvíli laboratoř explodovala světlem.
Monitory se zapnuly současně.
Po stěnách se rozběhly řádky kódu.
Hydraulika zasyčela.
Mnohatunový stroj, který stál pět let nehybně, pomalu zvedl hlavu.
Někdo vykřikl.
Někdo se začal modlit.
Protože červené senzory robota se poprvé zaostřily.
Ne na vědce.
Ne na vojáky.
Na holčičku.
A potom se kovové rty pohnuly.
„…Lily?“
Adrianovi se zastavil dech.
Protože tak se jmenovala jeho dcera.
Jenže to bylo nemožné.
Nemožné.
Sám viděl její tělo.
Sám podepisoval dokumenty.
Sám zavíral rakev.
Holčička udělala krok dozadu.
A pak se tiše zeptala:
„Proč jsi mě přestal hledat…?“
Po tváři miliardáře poprvé po dvaceti letech stekly slzy.
Skutečné.
Živé.
V laboratoři vypukla panika.
Bezpečnostní systém náhle uzamkl všechny východy.
Dveře se zabouchly.
Světla zhasla.
A hlas robota zesílil.
„LHÁLI TI.“
Na centrální obrazovce se objevilo staré tajné video.
Datum.
Před dvanácti lety.
Hořící výzkumné centrum.
Muži v uniformách vytahují malou dívku v kyslíkové masce.
ŽIVOU.
Adrian se zapotácel.
Díval se na obrazovku, jako by se mu právě rozpadl celý svět.
Celé ty roky…
jeho dcera nebyla mrtvá.
Vzali ji.
Ukryli ji.
Využili ji.
A projekt „ARCHON“ nebyl pokusem vytvořit umělou inteligenci.
Byla to klec.
Pro vědomí dítěte, které nikdo nechtěl pustit.
A tehdy se na něj holčička podívala přímo.
„Tati… prosím… vypni ho, než ze mě udělají součást stroje navždy…“
A pak se celý komplex ponořil do tmy.
O sekundu později zazněl první výstřel.