Když jsem otevřel oči, v pokoji bylo takové ticho, že bylo slyšet tikání starých nástěnných hodin. Každé jejich tiknutí jako by mi připomínalo: uběhl další rok… a nikdo si toho nevšiml.

Dlouho jsem ležel a díval se do popraskaného stropu.

Kdysi byl tento den plný smíchu. Manželka položila na stůl jablečný koláč. Syn pobíhal po bytě s nafukovacími balónky. Později přišla vnoučata. Bylo hlučno, těsno a neuvěřitelně šťastně.

Teď mi zůstal jen tento malý pokoj.

Pronajímám si ho ve druhém patře staré cihlové budovy. Dříve zde bývala hodinářská dílna. Dnes je přízemí prázdné, okna jsou zatlučená prkny a nápis nad dveřmi téměř zmizel pod deštěm a časem.

Majitel chtěl dům už dávno prodat, ale nikdy nenašel kupce. Dovolil mi zde zůstat téměř zadarmo poté, co jsem mu před několika lety v zimě opravil topení. Od té doby spolu skoro nemluvíme. Každého prvního dne v měsíci jen tiše zasune účet pod dveře.

Můj život je dnes velmi prostý.

Železná postel.

Staré křeslo.

Rychlovarná konvice.

Malá skříň.

A jedno velké okno s výhledem na autobusovou zastávku.

To okno se stalo mojí televizí.

Každý den pozoruji lidi.

Někdo spěchá do práce.

Někdo se směje do telefonu.

Mladí rodiče pospíchají s dětmi.

Teenageři poslouchají hudbu.

Starší manželé jdou pomalu a drží se za ruce.

Přestal jsem počítat dny.

Ale dny stále počítají mě.

Dnes byla poštovní schránka prázdná.

Ani jedno přání.

Ani jediný dopis.

Dokonce ani žádná reklama.

Nechtěně jsem se usmál.

Možná si pošťák řekl, že pro starého muže už nemá cenu plýtvat papírem.

Telefon také mlčel.

Kdysi zvonil bez přestání.

Dnes mlčí tak dlouho, že občas kontroluji, jestli není rozbitý.

Není.

Jen už není nikdo, kdo by zavolal.

Aby se dnešní den alespoň trochu lišil od všech ostatních, rozhodl jsem se vyjít ven.

Do nejbližší pekárny je to sotva sedm minut.

Mladá prodavačka mě obsluhovala už několikrát.

Vždy byla velmi milá.

„Dobré ráno,“ usmála se.

„Dobré ráno…“

Na chvíli jsem se odmlčel.

„Dnes mám narozeniny.“

Zvedla oči a usmála se ještě víc.

„Opravdu? Tak všechno nejlepší! Hlavně hodně zdraví.“

Byla to laskavá slova.

Ale stejná, jaká říká stovkám zákazníků každý den.

Neurazil jsem se.

Vždyť mě vůbec neznala.

Vybral jsem si ten nejmenší dort.

Bílý krém.

Pár jahod.

Tenkou vrstvu čokolády.

Když se mě zeptala, jestli chci na dort něco napsat, dlouho jsem mlčel.

Pak jsem tiše řekl:

„Napište prosím: ‘Všechno nejlepší, Arthure. 97.’“

Na okamžik se zarazila.

Asi si myslela, že dort je pro někoho jiného.

Na nic se ale nezeptala.

Jen pečlivě napsala každé písmeno čokoládovým krémem.

Když jsem platil, náhle jsem pocítil stud.

Jako bych udělal něco, za co bych se měl stydět.

Kdo si kupuje narozeninový dort sám sobě?

Jen člověk, kterému už nemá kdo popřát.

Domů jsem šel pomalu.

Každý krok mě bolel v kolenou.

Vyjít schody bylo těžší než obvykle.

Krabici s dortem jsem položil na starou dřevěnou truhlu, která mi už dávno slouží jako stůl.

Vytáhl jsem svíčku.

Poslední.

Ležela v zásuvce celé roky.

Možná ještě od mých osmdesátých narozenin.

Zapálil jsem ji.

Plamínek se chvěl.

Stejně jako moje ruce.

Dlouho jsem se na něj díval.

Nezhasl jsem ho.

Jen jsem seděl a pozoroval ho.

Někdy člověk nepotřebuje oslavu.

Potřebuje jen cítit, že na něj ještě někdo myslí.

Můj syn Daniel se mnou nemluví už dvanáct let.

Pohádali jsme se kvůli hlouposti.

Tedy tehdy jsem si myslel, že je to hloupost.

Řekl jsem mu věci, které by otec svému dítěti nikdy říct neměl.

Odpověděl úplně klidně:

„Jednou možná pochopíš, jak moc jsi mě právě zranil.“

A pak zavěsil.

Čekal jsem, že zavolá zpátky.

Nezavolal.

Chtěl jsem mu zavolat první.

Každý den jsem to ale odkládal.

Nejdřív kvůli hrdosti.

Potom kvůli studu.

A nakonec už bylo příliš pozdě.

Za ta léta změnil telefon.

Adresu.

Možná i město.

Ani nevím, kde dnes žije.

Občas přemýšlím, že možná už mám pravnoučata.

Nikdy jsem je neviděl.

Ukrojil jsem si malý kousek dortu.

Byl překvapivě dobrý.

Takovou chuť jsem necítil celé roky.

Možná proto, že sladké chutná jinak, když se o něj můžete s někým podělit.

Jíst sám…

To chutná úplně jinak.

Vytáhl jsem svůj starý tlačítkový telefon.

Displej byl celý poškrábaný.

Baterie vydržela jen pár hodin.

Ale v paměti stále zůstalo jedno telefonní číslo.

Poslední číslo mého syna.

Věděl jsem, že už nejspíš dávno neexistuje.

Přesto jsem ho nikdy nedokázal smazat.

Vyfotil jsem dort.

Fotografie byla rozmazaná.

Ruce se mi třásly příliš silně.

Několik minut jsem jen hleděl na obrazovku.

Nevěděl jsem, co po dvanácti letech ticha napsat.

Požádat o odpuštění?

Popřát sám sobě?

Dělat, jako by se nic nestalo?

Nakonec jsem napsal jen několik slov.

„Dnes je mi 97.

Pořád si na tebe vzpomínám.

A pořád čekám.“

Dlouho jsem se díval na tlačítko „Odeslat“.

Pak jsem zavřel oči.

A stiskl ho.

Zpráva zmizela z obrazovky.

Telefon jsem položil vedle talířku s dortem.

Posadil jsem se k oknu.

Za sklem dál projížděly autobusy.

Lidé spěchali za svými starostmi.

Svět žil dál.

A já seděl bez hnutí a nepřestával se dívat na malý displej telefonu.

Každých pár vteřin se rozsvítil.

Ale byl to jen odraz slunce.

Čekal jsem.

Minutu.

Deset minut.

Půl hodiny.

Hodinu.

Pak ještě jednu.

Už jsem skoro přestal doufat…

A právě v tu chvíli telefon tiše zavibroval.