Tentokrát to byl pocit.

Na krajnici stál tmavý sedan se zapnutými výstražnými světly. Jejich oranžové záblesky osvětlovaly mokrý asfalt i kmeny stromů za svodidly. Vedle zadního kola klečela mladá dívka. Mohlo jí být sotva sedmnáct. V rukou držela klíč na kola, ale bylo zřejmé, že neví, co dělá.

Původně jsem chtěl projet dál.

Domov byl už jen necelou hodinu cesty a po dlouhém dni jsem toužil jen po horké kávě a posteli. Jenže pak dívka prudce zvedla hlavu. Ve světlech mé motorky jsem uviděl její obličej.

Plakala.

Ne obyčejným pláčem člověka, kterému praskla pneumatika.

Byl to výraz někoho, kdo čeká, že se každou vteřinu stane něco strašného.

Zastavil jsem asi deset metrů za jejím autem. Vypnul jsem motor a pomalu sesedl.

Jakmile mě zahlédla, uskočila dozadu a pevně sevřela klíč, jako by to byla jediná věc, která ji může ochránit.

„Nepřibližujte se!“ vykřikla roztřeseným hlasem.

Zvedl jsem ruce.

„Klid. Jen jsem viděl, že máte problém s kolem.“

„Řekla jsem, ať jdete pryč!“

Neudělal jsem ani krok.

Ve svém životě jsem pracoval jako hasič téměř třicet let. Viděl jsem lidi po nehodách, požárech i katastrofách. Naučil jsem se jednu věc – opravdový strach se nedá zahrát.

A tahle dívka byla skutečně vyděšená.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se klidně.

Chvíli mlčela.

„Anna.“

„Já jsem Daniel.“

Neodpověděla.

Jen se stále dívala kolem sebe, jako by čekala, že se z lesa někdo vynoří.

Vítr zesílil.

Koruny stromů zašuměly tak hlasitě, až se sama lekla.

„Máte prázdnou pneumatiku?“ zeptal jsem se.

Přikývla.

„Tak mě nechte ji vyměnit.“

„Ne…“

„Proč ne?“

Na okamžik zavřela oči.

„Protože… nesmíte otevřít kufr.“

Ta věta zazněla tak tiše, že jsem si nejdřív myslel, že jsem se přeslechl.

„Prosím?“ zeptal jsem se.

„Rezerva je uvnitř,“ zašeptala. „Ale kufr neotvírejte.“

To nedávalo žádný smysl.

„Bez rezervy pneumatiku nevyměníme.“

Znovu se rozplakala.

„Prosím… prostě to neotvírejte.“

V tu chvíli jsem ucítil, jak mi po zádech přeběhl mráz.

Ne kvůli jejím slovům.

Kvůli tomu, jak je řekla.

Nebyla to prosba člověka, který něco skrývá kvůli sobě.

Znělo to, jako by se bála toho, co se stane mně.

Přesto jsem pomalu obešel auto.

Anna udělala několik rychlých kroků za mnou.

„Ne!“

Její hlas se zlomil.

„Prosím, nechte to být!“

Zastavil jsem se u zadní části vozu.

Víko kufru bylo lehce pootevřené, sotva o několik milimetrů.

Pak jsem uslyšel zvuk.

Velmi slabý.

Tak slabý, že bych ho za normálních okolností považoval za vítr.

Nebylo to ale šumění stromů.

Bylo to tiché klepnutí.

A potom ještě jedno.

Pravidelné.

Jako kdyby někdo nebo něco uvnitř kufru naráželo do plechu.

Anna zbledla.

„Slyšel jste to?“ zašeptala.

Pomalu jsem přikývl.

Její oči se naplnily slzami.

„Přísahám… není to tak, jak si myslíte.“